Jak ses k minoritům dostal?
Všechno to začalo v roce 2002 na 6. františkánském setkání mládeže, které každý rok pořádají bratři minorité na začátku prázdnin na Cvilíně. Tehdy jsem tam jel poprvé. Tam jsem se poprvé osobně setkal s bratry minority a muži řeholníky vůbec. Velmi mě oslovila jejich bezprostřednost, spontánnost, radost a pokoj, které z nich vyzařovaly. A tak jsem se začal zajímat o sv. Františka z Assisi. O pár týdnů později jsem jel na Celostátní setkání mládeže do Žďáru nad Sázavou. A tam se stala zlomová událost v mém životě, událost, kterou jsem absolutně vůbec nečekal. Jednou jsem seděl na zemi před hlavním pódiem a viděl jsem, jak v povzdálí jsou dva bratři františkáni. A v tu chvíli mi Pán Bůh pošeptal do ucha: „Co kdybys byl mezi nimi?“ To mě úplně zaskočilo, protože na něco takového jsem nikdy před tím nemyslel. Vždycky jsem si plánoval, že se ožením a budu mít rodinu. Ale já jsem tuto myšlenku na duchovní povolání hned zaplašil a ona zmizela.
V tom samém roce jsem začal studovat historii na Slezské univerzitě v Opavě. A tam jsem začal chodit k minoritům a postupně se zapojil do společenství františkánské mládeže a také jsem vstoupil do Sekulárního františkánského řádu (tzv. terciáři). Myslel jsem si, že to je to, co mám žít, a že to stačí. Jenže tak opravdu jsem stále v hloubi duše cítil, že Pán Bůh chce ode mne něco víc… A opravdu. Jednou za čas se vracela ta myšlenka, že bych měl vstoupit do řádu a následovat sv. Františka. Ale stále jsem to odmítal. I když mi Pán Bůh dával různá znamení. Myslel jsem si, že to není nic pro mne, že já se na to nehodím. Jenže tato myšlenka nemizela. Právě naopak se vracela s rostoucí intenzitou. Až jsem začal cítit, že už se mám rozhodnout. Pán Bůh mě opravdu volal, ale rozhodnutí nechával na mne. Jednou večer jsem se modlil a Duch svatý mi vnukl myšlenku udělat to, co udělal sv. František, když také hledal způsob svého povolání. Vzal jsem si Nový zákon, třikrát ho otevřel a přečetl úryvek, který mi jako první padl do oka. První byl tento: „Podruhé se ho zeptal: ‚Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?‘ Odpověděl mu: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.‘ Ježíš mu řekl: ‚Pas moje ovce‘.“ (Jan 21, 16). Toto slovo mě naprosto odzbrojilo a řekl jsem Bohu: „Ano, Pane Bože, vím, že mě voláš k tomuto způsobu života, a já Ti říkám své ano. Půjdu za Tvým voláním.“ Druhý úryvek byl: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné“ (Sk 4, 32). A třetí: „On mu to však nedovolil, ale řekl mu: ‚Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval.‘ Odešel tedy a začal v Desetiměstí rozhlašovat, jak veliké dobrodiní mu Ježíš prokázal. A všichni se tomu divili“ (Mk 5, 19-20). Tyto tři úryvky mi daly jednoznačnou odpověď a Bůh mi jimi jasně řekl, k čemu mě povolává, takže jsem prostě řekl své ano. Toto mé rozlišování a hledání povolání trvalo čtyři roky.
Proč zrovna oni, co tě na nich nejvíce oslovilo?
Zajímavé je, že jsem vlastně ani o jiné možnosti než o minoritech neuvažoval. Celý čas, co jsem cítil Boží volání k zasvěcenému životu, jsem to měl spojeno se životem v řádu minoritů. Neuvažoval jsem ani o jiném řádu, ani o diecézním kněžství. Nejvíce mě oslovila osobnost sv. Františka z Assisi. Jeho chápání a prožívání evangelia, jeho radikalita, jeho láska k Bohu a k celému stvoření. Z jeho života na mě sálalo něco, co jsem nikdy předtím necítil a o čem jsem nikdy dříve neuvažoval. Nazval bych to vůní evangelia a radosti. A na bratrech minoritech mě oslovilo to, co jsem už říkal. Jejich bezprostřednost, spontánnost, radost a pokoj. Jakási jednoduchost v prožívání evangelia, společný způsob života. Ale také se mi moc líbily jejich hábity.
Proč jsi dal přednost životu v řeholním společenství před diecézním kněžstvím?
Jak jsem již uvedl, celou dobu, co jsem vnímal Boží volání, jsem to vnímal jako volání vstoupit do řádu minoritů. Pán Bůh mi to řekl jasně, skrze různé události, tím, jak si mě vedl, že mě přivedl na Františkánské setkání mládeže, organizované minority. Že mě přivedl na studium do Opavy a do společenství při minoritském klášteře. Druhá věc je, že jsem takový typ člověka, který potřebuje být v kontaktu s lidmi. Nejsem ten typ, kterému nevadí žít sám na faře. Potřebuji být v komunitě. Takže to byl asi takový druhý faktor. No zkrátka, Pán Bůh si mě takto vedl a volal.
Jak probíhala Tvá příprava, resp. formace?
Řeholní formaci jsem začal v roce 2006. První rok, tzv. postulát, jsem prožil v klášteře v Jihlavě. Byl to rok, kdy jsem se mezi minority vlastně rozkoukával, i když už jsem je nějaký čas znal. To jsem ještě chodil bez hábitu. Během postulátu jsem v klášteře různě pracoval, pomáhal v pastoraci a náš magistr (vychovatel), současný provinciál P. Bogdan M. Sikora, měl pro nás přednášky z katechismu. Další rok jsem byl na noviciátě v Polsku. To už jsme dostali hábit, žili více odděleně od světa a snažili se rozpoznat své povolání. Také jsme měli různé přednášky. Byla to teologie zasvěceného života, historie řádu, psychologie, probírali jsme naši řeholi a konstituce a naši řeholi jsme se učili nazpaměť. Také jsme měli povinnou četbu.
Po skončení noviciátu, 20. září 2008, jsem na Cvilíně složil své první řeholní sliby a potom jsem začal studovat teologii v Bratislavě. Tam teda ještě stále studuji a žiji v klášteře. Během tohoto studia pokračovala moje formace v juniorátě. V této etapě šlo o prohlubování duchovního života, rozpoznávání povolání, o formaci duchovní, ale i lidskou, a samozřejmě také o studium teologie, přípravu na kněžství a pastorační praxi. Bylo to období lepších i těžších okamžiků. A tak ve mně Pán Bůh obrušoval různé hrany a nerovnosti, které do řeholního a kněžského života nepatří, aby mě připravil na život, který začne po složení věčných slibů a kněžském svěcení.
Co děláš nyní?
30. listopadu 2013 jsem složil věčné sliby a ukončil jsem tak počáteční formaci. Ale moje formace samozřejmě pokračuje dál, po celý život. Když Pán Bůh dá, tak bych měl být v brzké době vysvěcený na jáhna a později na kněze. Nyní ještě dokončuji studium teologie. Jsem v posledním ročníku a v posledním semestru. Pracuji tedy na diplomové práci a na začátku června mě čekají státnice. Jinak mám v naší farnosti v Bratislavě na starosti mládežnickou scholu, se kterou pravidelně hrajeme na mládežnických mších svatých.
Co pro tebe znamená společenství bratří?
Společenství bratří je velký dar od Pána Boha. Pro mě to je velké povzbuzení, že nežiju zasvěcený život sám. Táhneme společně za jeden provaz a navzájem si v tom pomáháme a podpíráme se. Díky tomu se mám komu svěřovat a s kým sdílet to, co prožívám. Samozřejmě, tak jak to bývá všude tam, kde jsou lidé, že není vždy všechno ideální a že si také někdy lezeme na nervy. Ale tyto chvíle jsou právě dané Pánem Bohem, jako příležitost k růstu a pokroku na cestě k Němu. Díky tomu můžu více vidět své chyby a nedostatky. A tak se právě díky společenství bratří stále učím, jak být lepším menším bratrem, minoritou podle Boží vůle.
Co pro tebe znamená ten černý hábit?
Pro mě je to spojení se sv. Františkem. On si vybral toto oblečení, které má tvar kříže, aby se podobal Kristu a následoval Ho, Ukřižovaného. Oblečení, které v jeho době nosili chudí. Je tedy tím, co mi připomíná, komu jsem uvěřil a koho jsem se rozhodl následovat životem podle evangelia, v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.
= rozhovor vedl Libor Rösner =
