„V naději se radujte“ (Řím 12,12)
Drazí mladí!
Letos v srpnu jsem se setkal se stovkami tisíc vašich vrstevníků z celého světa, kteří se sešli
v Lisabonu na Světových dnech mládeže. V době pandemie, uprostřed tolika nejistot, jsme živili
naději, že se tuto velkou oslavu setkání s Kristem a ostatními mladými lidmi podaří uskutečnit. Tato
naděje se naplnila a pro mnohé z nás, kteří jsme tam byli přítomni – včetně mě –, předčila všechna
očekávání! Jak krásné bylo naše setkání v Lisabonu! Skutečný zážitek proměny, záplavy světla a
radosti!
Na konci závěrečné mše svaté na „Poli milosti” („Campo da Graça“) jsem oznámil příští etapu
naší mezikontinentální pouti: korejský Soul v roce 2027. Ještě předtím jsem vás však pozval do Říma
na Jubileum mládeže v roce 2025, kde se i vy stanete „poutníky naděje“.
Vy mladí lidé jste radostnou nadějí církve a lidstva, které je stále na pochodu. Rád bych vás
uchopil za ruku a šel s vámi po cestě naděje. Rád bych s vámi mluvil o našich radostech a nadějích, ale
také o smutku a úzkosti našich srdcí a trpícího lidstva. 1 V těchto dvou letech přípravy na Jubilejní rok
budeme nejprve uvažovat nad Pavlovým výrazem „V naději se radujte“ (Řím 12,12) a poté se hlouběji
seznámíme se slovem proroka Izaiáše: „Ti, kteří doufají v Hospodina, jdou bez únavy“ (srov. Iz 40,31).
Odkud tato naděje pochází?
„V naději se radujte” (Řím 12,12) je výzva svatého Pavla římské obci, která prochází obdobím
tvrdého pronásledování. Ona „radost v naději“, kterou apoštol hlásá, ve skutečnosti pramení
z Kristova velikonočního tajemství, z moci jeho vzkříšení. Není plodem lidského úsilí, vynalézavosti
nebo umění. Je to radost, která pochází ze setkání s Kristem. Křesťanská radost pramení ze
samotného Boha, z vědomí, že nás on miluje.
Benedikt XVI. se při reflexi své zkušenosti ze Světových dnů mládeže v Madridu v roce 2011
ptal: „Kde se bere radost? Jak ji vysvětlit? Jistě je zde mnoho faktorů, které působí společně. Ale tím
rozhodujícím je […] jistota, která vychází z víry, že já jsem chtěný. V dějinách mám svůj úkol. Jsem
přijat a jsem milován.“ A upřesnil: „Koneckonců potřebujeme bezpodmínečné přijetí. Teprve když mě
Bůh přijímá a já si tím jsem jistý, vím s jistotou: Je dobře, že jsem tady. […] Je dobré existovat jako
člověk, a to i v těžkých dobách. Víra činí člověka vnitřně šťastným.“ 2
Odkud je má naděje?
Mládí je doba plná nadějí a snů živených krásnými skutečnostmi, které obohacují náš život:
nádherou stvoření, vztahy s blízkými a přáteli, uměleckými a kulturními zážitky, vědeckými
a technickými poznatky, iniciativami na podporu míru, spravedlnosti a bratrství atd. Žijeme však
1 Srov. Druhý vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, č. 1, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství
2002.
2 Benedikt XVI., Promluva k Římské kurii, 22. prosince 2011.
v době, kdy se zdá, že pro mnohé, včetně mladých lidí, naděje ve velkém absentuje. Bohužel mnoho
vašich vrstevníků, kteří zažívají válku, násilí, šikanu a různé formy strádání, je sužováno zoufalstvím,
strachem a depresí. Připadají si jako zavření v temném vězení, kde nemohou spatřit sluneční paprsky.
Dramaticky to dokládá vysoký počet sebevražd mezi mladými lidmi v řadě zemí. Jak lze v takové
situaci prožívat radost a naději, o nichž mluví svatý Pavel? Spíše hrozí, že se nás zmocní zoufalství,
myšlenka, že je zbytečné konat dobro, protože by ho nikdo neocenil a neuznal, jak čteme v knize
Jobově: „Kdepak je má naděje? Moje štěstí – kdo je uzří?“ (Job 17,15).
Tváří v tvář dramatům lidstva, zejména utrpení nevinných, se i my po vzoru některých žalmů
ptáme v modlitbě Pána: „Proč?“ Avšak i my můžeme být součástí Boží odpovědi. My, stvořeni jím
k jeho obrazu a podobě, můžeme být projevem jeho lásky, která dává zrod radosti a naděje i tam, kde
se to jeví jako nemožné. Připomíná mi to hlavního hrdinu filmu „Život je krásný“, mladého otce, který
s jemnocitem a představivostí dokáže proměnit drsnou skutečnost v jakési dobrodružství a hru, a tak
dává svému synovi „oči naděje”, čímž ho chrání před hrůzami koncentračního tábora, chrání jeho
nevinnost a zabraňuje lidské zlobě, aby mu ukradla jeho budoucnost. Nejsou to však jen vymyšlené
příběhy! Vidíme to na životě mnoha světců, kteří byli svědky naděje i uprostřed té nejkrutější lidské
zloby. Vzpomeňme si na svatého Maxmiliána Marii Kolbeho, svatou Josefínu Bakhitu nebo
blahoslavené manžele Josefa a Viktorii Ulmovy s jejich sedmi dětmi.
Možnost zažehnout v lidských srdcích naději vycházející z křesťanského svědectví mistrně
vyzdvihl svatý Pavel VI., když připomněl: „Křesťan nebo skupina křesťanů se snaží chápat druhé lidi,
v jejichž společenství žijí. […] Kromě toho z nich vyzařuje prostým a nevtíravým způsobem jejich víra
v hodnoty, jež přesahují jiné běžné hodnoty, a zároveň i naděje v něco, co není viditelné a co si lidé
neodvažují ani představit.“ 3
„Malá“ naděje
Francouzský básník Charles Péguy na začátku své básně o naději mluví o třech teologálních
ctnostech – víře, naději a lásce – jako o třech sestrách, které kráčejí společně:
„Malá naděje postupuje mezi svými dvěma staršími sestrami
a nikdo si jí ani nevšimne. […]
Je to ona, maličká, která táhne všecko s sebou.
Neboť víra vidí jen to, co je.
Ona ale vidí, co bude.
Láska miluje jen to, co je.
Ona ale miluje to, co bude…
Naděje vidí to,
co ještě není a co bude.
Ona miluje to, co ještě není a co bude.
[…]
Ona dává kráčet těm dvěma.
Ona je táhne.
A dává kráčet všem ostatním.“
(Kruchta tajemství druhé ctnosti, Milano 1978, 17–19).
