Konvent u sv. Jakuba
Do hlavního města Království českého přišli menší bratři zřejmě již na sklonku dvacátých let 13. století. Usadili se v chudinské čtvrti, kde pravděpodobně již stál kostelík
Sv. Jakuba. U něho byl o málo později, roku 1232, přispěním krále Václava I. založen klášter, spolu s klášterním kostelem sv. Jakuba vysvěcený pražským biskupem Mikulášem roku 1244. Řeholníci svou službou Bohu i lidem záhy získali značnou oblibu, podle tradice ještě v 13. století klášter čítal 126 kněží, k nimž musíme připočítat ovšem i bratry laiky a kleriky. Klášter musel být opravdu velmi početný, jinak by nemělo smysl budovat refektář tak rozlehlý, že se v něm konaly dvě svatební hostiny krále Jana Lucemburského (roku 1311 s Eliškou Přemyslovnou a roku 1337 s Beatrix Bourbonskou).
Roku 1316 zničil požár část Starého Města pražského včetně minoritského kláštera, proto se začalo s mohutnou přestavbou, při níž byla zbudována rovněž kaple sv. Anny ve východním křídle ambitů (1323). Roku 1339 byl dostavěn chór kostela sv. Jakuba, celá stavba byla ukončena roku 1374 – až do dostavby svatovítské katedrály v roce 1929 to byl nejdelší kostel v Praze. Nevzkvétaly jen budovy – papež Urban V. v roce 1366 zřídil v klášteře řádovou kolej, která byla součástí Karlovy univerzity až do husitských válek. Klášterní budovy sloužily příležitostně i potřebám zemských sněmů a soudů. Není bez zajímavosti, že od poloviny 13. století existoval v Praze ještě jeden konvent minoritů, a to Na Františku. Založila jej sv. Anežka Česká, aby bylo postaráno o duchovní potřeby tamních sester klarisek. Konvent zanikl v polovině 16. století.
Do roku 1400 klade tradice pověst o zloději, který chtěl okrást dřevěnou sošku Panny Marie Bolestné, která již tehdy byla považována za zázračnou a ozdobena votivními dary ze zlata a stříbra. Sama Matka Boží však zloděje chytla za ruku, kterou na ni s nepoctivým úmyslem vztáhl, a nepustila. Krádež se tehdy trestala useknutím ruky – vyschlou ji dodnes můžeme v kostele spatřit stejně tak jako mariánskou sochu, která přečkala všechna protivenství. Podle znalců umění však pochází teprve z doby kolem roku 1500.
Za husitských válek klášter nebyl zničen zásluhou staroměstských řezníků, kteří jej dokázali ubránit ještě několikrát i v pozdějších dobách. Větší škody způsobily požáry, které ovšem zároveň byly příčinou mohutných přestaveb, z nichž poslední probíhala v letech 1690 – 1702. Po jejím skončení pokračovaly práce na vnitřní výzdobě. Nástropní fresky, oltářní obrazy a sochy jsou dílem mnoha vynikajících barokních umělců – Václava Vavřince Rainera, Jana Křtitele Lišky, Jana Jiřího Heinsche, Petra Brandla, Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a dalších. Unikátní jsou i varhany z počátku 18. století. V letech 1622 – 1784 bylo součástí konventu i řádové generální studium.
Po násilné likvidaci řeholního života v Československu v roce 1950 klášterní budovy sloužily potřebám lidové školy umění, kostel byl významným centrem duchovního i kulturního života, proto jej papež Pavel VI. Povýšil 29. ledna 1974 na baziliku minor. 1. ledna 2004 byla zrušena svatojakubská farnost, kostel zůstal konventním. Nadále o něj pečují bratři minorité, kteří se po roce 1989 opět vrátili do svého sídla.
