Již popatnácté se k Matce Boží Sedmibolestné na Cvilíně sjela ze všech koutů republiky fůra mladých, jimž je blízká františkánská spiritualita, popř. chtějí prožít pár dní ve společenství jiných mladých vyznavačů Ježíše Krista.
Pro toto setkání by se spíše hodilo označení „svědků”, jež jsem v předešlé větě nepoužil záměrně, aby to někomu neevokovalo jiné „svědky”. A proč? No proč, no bo mottem letošního setkání bylo Ježíšovo „Budete mými svědky”. A světcem, nebo chcete-li svědkem, jenž měl letošní Františkánské setkání mladých (dále už jen FSM) zastřešovat shůry, byl ten, od jehož mučednické smrti uplynulo letos rovných sedmdesát let – ano, hádáte správně, řeč je o sv. Maxmiliánu Kolbem.
Vloni to byla sv. Anežka, v jiných letech např. sv. Klára či sv. František, letos tento velký zakladatel Rytířstva Neposkvrněné. Celou dobu setkání byl osobně přítomen – na obětním stole v relikviáři, kteréžto ostatky mohli mladí na závěr setkání uctít.
I v rámci programu bylo sv. Maxmiliánovi věnováno dost místa, kupř. přednášky o jeho životě, o vzniku Immaculaty či film Život za život, který byl na plátně nataženém v kostele promítán coby náhradní bod programu namísto avizovaného Eucharistického průvodu městem, jemuž zabránil déšť padající z „nevymáchané huby mračen”, jak píše V. Holan. A propos počasí – to by snad mohla být jediná výtka, resp. stížnost cvilínských mladých na to, co se tam nahoře dělo, jak by „osoba nezasvěcená” mohla soudit. Jenže, ale, ovšem, leč: Mladí na FSM nejezdí na piknik pod sluncem ozářeným nebem či na bujaré noční veselice, nejezdí se sem bavit. „Je to dobrý čas milosti, čas k obrácení, vždy se tady nebo po odjezdu odtud v mém životě stane nějaká změna. Tady je to takový čas nastartování té změny a lidi se tu cítí jako rodina. Panna Maria tu žehná,” říká Jana. Počasí v tom nehraje roli, je podružné, nedůležité. Bůh nepotřebuje k obrácení člověka modrou oblohu nebo úplněk, stačí lidské srdce otevřené Jeho lásce. Za svědka pravdivosti mých slov si beru o. Marka Dudu, misionáře z Paraguaje, jenž na FSM pronesl přednášku o Božím milosrdenství. „Ježíš je vždy připraven naslouchat a odpouštět. On se sklání nad mizérií člověka.”
A kdyby vám to bylo málo, tak vězte, že dešťovým kapkám padajícím prakticky furt a stále, na něž často z oken svých obýváku nadáváme, neskončí-li padat do pěti minut, mládežníci na Cvilíně neklnuli. „I když pršelo a zdálo se, že ten program nemůže být proto dobrý, tak byl.” „V kostele, u Pána Ježíše,” doplňuje jej jeho věrná družka Klára. Účastníci 15. FSM měli na Cvilíně možnost zakusit aspoň zčásti pocit lidí plavících se na Arše v časech potopy. Odříznutí od světa, věnující se toliko sdílení se svým Pánem, potažmo se svými bližními, otvírání srdce Bohu a zavírání před světem, před tím Zlým. Čehož si všiml nejen „Noe” o. Robert Mayer OFM Conv. jako šéf celé akce, ale i mnozí jiní členové osádky cvilínské „Archy”. Nevěříte? Věřte!
„Líbí se mi, že se sejdou mladí všech generací a že touží po duchovním životě, že mají tyto hodnoty,” kvituje s uspokojením s. Františka. Jedna holčina, co zde přijela s již vžitou potřebou jen čerpat, odjíždí s úmyslem už i dávat. Jirka z Prahy zde byl již potřetí a neplacenou reklamu na FSM dělá těmito nadšenými slovy: „Mně se tu líbí, cítím to pozitivní setkání lidí, kteří jdou za nějakým cílem, líbí se mi i ta forma, ty skupinky, kdy mi to připomíná rodinnou záležitost.”
„Učitelskej” Jan, protřelý „efesemák” z Uherského Brodu a vztahový to typ sděluje své největší dojmy pro změnu tímto vyznáním: „Mně se tu líbí to, že tu má člověk známé a že tu může dál prohlubovat ty vztahy započaté z minulých let.” A mít zaznamenáno více výpovědí, mohl bych pokračovat. To ale jaksi nebylo třeba, bylo by to podobné, ne-li stejné. „Naši zákazníci se k nám rádi vracejí,” mohli bychom použít notoricky známý obchodní slogan. A vskutku, mladé naděje církve na FSM jezdí třeba i pětkrát, desetkrát. Svým způsobem tak plní výzvu šéfa FSM, jež zazní vždy na konci: „Přijeďte příště zas!” Když se mezi nimi pohybujete, velmi snadno rozpoznáte, že jim to nenařizuje někdo, ale něco: jejich srdce.
A i letos se jim to uposlechnutí vyplatilo. Kromě mší svatých, možnosti celodenní adorace v kapli, kromě patření na ostatky svatého mučedníka z Niepokalanowa, kromě přednášek zajímavých hostů (např. P. Marek Dunda či P. Martin Holík) či koncertů, kromě již tradičně vyhlíženého Večera smíření, kdy za decentního zpěvu scholy vidíte v potemnělém kostele zpovědnice i boční oltáře „obšancované” dvojicemi složenými z kněze a mladého penitenta, zatímco ostatní dlí na kolenou před vystavenou Nejsvětější, kromě setkání s kamarády a přáteli měli možnost setkat se s Pánem jak třeba ještě dosud ne, a stát se Jeho svědky. A s tímto vědomím odejít do rozbouřených vod světa, aby zachraňovali svým svědectvím tonoucí. Jakkoli to zní nesnesitelně pateticky, jen jsem připravený ústřední motiv svého článku – Archa – narouboval na kázání provinciála minoritů o. Bogdana Sikory OFMConv., hovořícího o tom, že kdybychom měli lék na rakovinu a věděli o někom touto chorobou postiženém, taky bychom mu jej neupřeli. Asi osmdesátka svědků odjížděla z FSM opravdu lék předávat, resp. svědčit.
Libor Rösner
