„Kdo je pro mě sv. Maxmilián Kolbe?“ takto začal svou homilii P. Damián Kaczmar náš spolubratr z Něpokalanova, který do brněnského konventu bratří minoritů přivezl relikvie Patrona těžkého století sv. Maxmiliána Kolbeho.

Ve své promluvě pak hovořil o jeho bohatém celoživotním dílu, jehož poslední velmi výraznou tečkou bylo obětování života místo spoluvězně v pekle osvětimského nacistického tábora. Zdůraznil především světcovu lásku k Bohu a Panně Marii, v jejímž jménu chtěl, aby všechny vymoženosti vědy a techniky sloužily především Bohu. Svatý Maxmilián se projevil jako výborný organizátor. Založil klášter Něpokalanov, který se časem stal největším klášterem na světě vůbec – za doby jeho největšího rozkvětu v něm žilo 772 bratří. Zakladatel výborně uspořádal chod kláštera tak, že bratři v něm nalezli místo k modlitbě, práci, odpočinku. Bratři na čele se sv. Maxmiliánem pracovali především na evangelizaci prostřednictvím tisku. Vycházely zde časopisy, deník, knihy, které si kladly za cíl posílit v lidech víru v Boha, rozpálit v nich lásku k Neposkvrněné Panně Marii, utvrdit je v dobrých mravech, ukazovat jim pravdu o člověku a Bohu. Maxmilián chtěl takto přijít ke každému člověku na světě. S tím úmyslem jede na misie a zakládá japonský Něpokalanov v městě Nagasaki, kde po krátkém působení začíná vycházet „Seibo no Kishi“ – japonský časopis po vzoru Rytíře Neposkvrněné.

Náš Světec chtěl pro Neposkvrněnou využít každý prostředek, proto si nenechal ujít možnost šířit evangelium prostřednictvím rozhlasu. Roku 1938 začalo probíhat zkušební vysílání.

Jeho rozlet zastavila až druhá světová válka, kdy bylo bratřím okupační vládou zakázáno cokoli tisknou a vysílat. Samotný o. Kolbe spolu s dalšími bratry je uvězněn a nakonec transportován do osvětimského tábora smrti Auschwitz. Zde však na místě, kdy byla lidská důstojnost zcela pošlapána, zazářila Maxmiliánova nezištná láska. V okamžiku, kdy za jednoho uprchlého vězně má být potrestáno smrtí hladem 10 jiných vězňů, vystupuje z řady o. Kolbe a nabízí život za jednoho z nich. Svatý otec Jan Pavel II. o něm řekl: Maxmilián nezemřel, ale dal života za bratra.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tělo o. Kolbeho bylo spáleno v táborovém krematoriu a prach z jeho těla rozfoukal vítr po okolí Osvětimi… tedy jaké ostatky se mohly dochovat? Co za ostatky sv. Maxmiliána mají bratři minorité v Brně? Totiž před uvězněním tehdy v roce 1941 se museli všichni bratři nechat vyfotografovat, a to bez jakéhokoli zkreslujícího prvku, kterým by mohl být např. plnovous. O. Maxmilián nosil tehdy jako misionář dlouhý plnovous, který musel před focením oholit. Bratr holič tehdy ostříhanou bradu schoval aniž tušil, že to bude jediná relikvie, která po našem světci zbude.

Po svatořečení o. Maxmiliána v roce 1982 si mnohé polské farnosti vyžádaly jeho ostatky. Relikvie, které byly přivezené do Brna jsou první v České republice.

br. Bohdan

Ostatky sv. Maxmiliána Marie Kolbeho v České republice