Dne 15.6. 2009 u brněnských minoritů proběhlo další setkání z cyklu “přednášky u minoritů”. Tentokrát bylo na téma: Sv. Filip Neri – veselý svatý.

Ve své přednášce Vendula Krůlová zdůraznila: „Na Filipovi je krásné to,  že je ztělesněním Kristovy lásky. Kdokoliv se s ním v šestnáctém století setkal, nemohl se už od něho odtrhnout. Působil na lidi jako magnet, přitahoval je svým srdcem, které bilo jen pro Pána Ježíše. Každého rozveseloval a rozmlouval s lidmi o Bohu. Byl to Florenťan, který ale přešel do Říma, kde působil celý život. Uměl podnítit v mladých, ale nejen v nich, lásku k Ježíši, často s nimi chodíval na Via Apia, podnikal různé pikniky a chodil s chlapci po římských kostelech.

Mnohokrát na něj byla nastražena léčka a různí lidé ho chtěli dostat do úzkých. Třeba jednou jedna žena prohlásila, že její kráse Filip jistě neodolá, ač on věděl, že to prohlásila, přesto ji přišel vyzpovídat, když se doslechl, že je na smrt nemocná, což ona jen předstírala. Přišel za ní se vší láskou, ale když viděl, jak je spoře oděná, vzal nohy na ramena a utekl. Žena se cítila velmi dotčena a Filip pak prohlásil, že ve své víře vítězí jen zbabělci, kteří utečou (myslel tím před hříchem). My to sami jistě všichni známe, pokušení, co máme před očima a kdo neuteče, nezavře oči, nebo prostě se nevyhne, lehce podlehne.

Měl také skvělou schopnost s láskou a veselostí lidi formovat, poučovat. Jeho učeň Baronius si liboval v přednáškách na chmurná náboženská témata. Filip to viděl a rozhodl se tomu učinit přítrž. Přikázal Baroniovi, aby už nikdy o téhle tématice nemluvil, ale aby přednášel církevní dějiny. Díky tomuto postoji, jelikož Baronius byl poslušný, se z něho, ač přes počáteční nevoli k tomuto tématu, stal jeden z největších církevních historiků té doby. Poslušnost byla další atribut, kterým Filip vládl.

Filip byl jedinečná osobnost. Často větší lásku ke zpovědi než k přijímání odůvodňoval tím, že k prameni je lépe utíkat žíznivý. Ale eucharistii samozřejmě miloval, vždy s dojetím stál a upřeně pozoroval v tajemném spojení Pána Ježíše a také miloval vroucně Pannu Marii. Zpověď každému doporučoval a to velmi častou. Když Filip někoho objal, což dělal často z přirozenosti, mnoho lidí dosvědčuje, že cítili žár z jeho srdce a pokoj a horoucí lásku. Nebo když se Filip modlil a klečel v lavici, ti, co tam byli s ním, viděli, jak se lavice třásla, jak mu srdce poskakovalo v hrudi směrem k nebi. Pravdou také je, že po Filipově smrti v roce 1595, když při pitvě otevřeli jeho hruď, jelikož měl po celý život tumor, uviděli, že měl dvě žebra vychýlena, kvůli tomu, jak velké měl srdce a tepnu jednou tolik velkou a přesto žil 80 let a sloužil Pánu Bohu.

Další úsměvná příhoda je, když se snažili nabídnout Filipovi kardinálskou hodnost, klobouk, on to zásadně odmítal a vždy se z toho nějak dostal, aby klobouk nemusel přijmout a nechával v něm přespávat kocoura. Nebo jak ze vší skromnosti, či lékem proti pýše, se vydal postrojený skoro jako šašek do římských ulic. Nebyl ani proti módě. Jednou se ho jedna paní zeptala, jestli může nosit boty na vysokém podpatku a on ji na to odvětil, ať boty klidně nosí, hlavně, aby neupadla.

Filip byl jako dítě, ne dětinský, ale měl k Bohu upřímný vztah jako dítě a lásku, která všechny odzbrojovala. Vždycky, když si na Filipa vzpomenu, je mi hned nějak lépe na srdci a veseleji. Proto je možná velmi dobré se k tomuto svatému modlit a přečíst si o něm něco více třeba v jeho životopise.”

Text a foto red.

Filip Neri