Radost, pokoj, nalezení cesty k Bohu. Ale též tělesné uzdravení na přímluvu sv. Františka. To vše bylo možné zakusit na 17. františkánském setkání mládeže (dále už jen FSM), které ve dnech 29. 6. – 3. 7. proběhlo na Cvilíně. A nejen to. Bylo toho mnohem více. Něco je nesdělitelné. Část toho sdělitelného vás zavede na vpravdě požehnané mariánské poutní místo čnící nad Krnovem.
Méně může být více
Mottem letošního FSM byla modlitba, jež se mylně připisuje sv. Františkovi: „Učiň mě, Pane, svým nástrojem“, resp. „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje“. Světlo světa spatřila až někdy za 2. sv. války, nicméně pro nás je důležité, že její jednotlivé části byly námětem na rozjímání pro účastníky FSM. Však ji beztak znáte: „… abych přinášel lásku, kde je nenávist, odpuštění, kde je urážka, jednotu, kde je nesvornost… pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil, po pochopení, ale chápal…“. Pomáhaly jim k tomu opět přednášky, svědectví, kázání při mších, zaměřená na dané téma, pak opět přednášky a svědectví, popř. skupinky, v nichž mohli s ostatními sdílet své dojmy, poznatky a vjemy a společně se zamýšlet nad tím, co to vlastně je ten pokoj, ta jednota, to odpuštění.
Letos jich na FSM přichvátalo kolem padesáti, nejméně za celou dobu trvání FSM. Pokles kvantity však s sebou v žádném případě nenesl pokles kvality, to ani omylem. Budu-li hovořit za sebe, bylo to oproti jiným rokům takové čistší, radostnější, pokojnější, přirozenější. Nebudu tady však ze sebe chrlit přívlastky, na to mám lidi.
Tak třeba Míšu z Malenovic u Zlína: „Už jsem byla na jednom Cvilíně, ale z tohoto mám neskutečně lepší pocit už od prvního dne.“ Nebo Opaváka Lukáše: „Dokážeme vytvořit jednu rodinu, máme na sebe čas, víc se poznáme. Pro mne je ta změna obrovský přínos v dobrém.“ Holt méně může být kolikrát více (ostatně je to takové františkánské), což při bilancování tak nějak potvrdil io. Robert Mayer, OFM Conv., vedoucí celého FSM: „Ze začátku jsem byl překvapený, že se přihlásilo tak málo lidí. Ale myslím, že přijeli ti, co opravdu měli přijet. Podle svědectví jedné sestry animátorky to byla hluboká děcka s hlubokými myšlenkami, plná ducha, nebylo to jen tak nějaké plytké, ale šlo to do hloubky.“
„Myslím, že je to také částečně dáno tím, že když se člověk otevře, tak za ním přijde spousta příležitostí a takových možností duchovních vzpruh. A to, jak je člověku tady, závisí i na tom, jak se člověk otevře,“ zamýšlí se dále Míša. Nepůsobí to pak jen na toho otevírajícího se, ale i na ostatní, což deklaruje jedna z klíčových osob celého setkání (měla na starosti klíče od „domečku“), Hanka z Horního Újezda. „To svědectví života s Pánem těch, kteří se FSM účastnili, mě moc povzbudilo v tom, že když člověk hledá nejprve Boží království, má vyhráno. A taky mi dalo novou chuť a víc odvahy k boji za život s Ním.“
I proto se sem mladí houfně vracejí, nacházejí zde pro sebe vždy něco specifického. „Pán Bůh má pro každýho připraveno něco jiného, třeba jen setkání s přáteli,“ přemítá nahlas br. Romuald, který toho času kapucínuje v Sušici a který absolvoval všech (to znamená, že přijel pokaždé) sedmnáct ročníků. „Když člověk jezdí tak dlouho, je to pro mne příležitost potkat lidi, které jsem třeba několik let neviděl, můžu se nadechnout na tý cestě a zas jít dál.“
Nadechnout se sem z plných plic denně jezdili namísto toho, aby šli do rachoty, i manželé Pavel s Hankou z Bruntálu. „Jezdíme sem, protože se nám tu líbí, a taky jsme se tu potkali s Haňulkou. Bereme si volno v práci, vyplatí se tu být déle, člověk si tu odpočine – i psychicky.“ A „Haňulka“ pak jen dosvědčuje, že jsou skutečně jedna duše, jedna mysl: „Je mi tady dobře a nechce se mi odjíždět. Když odjedu, vždy pak myslím na to, co se tady děje, co tu probíhá. Těším se pak, až se zase vrátím.“ Na to si brousí zuby i Ondřej z Velkého Ořechova, jenž zde byl letos prvně. „Jsem tu velice spokojený, jak je ten program sestavený, tím, že to má za sebou už tolik ročníků, je to vyprecizované k dokonalosti. Líbí se mi hlavně to, že se tady sejdou mladí lidé a že jsou schopni mezi sebe přijmout i jiné mladé, kteří přijedou třeba poprvé,“ libuje si „novic“.
Je to o té rodině, jak výše zmínil Lukáš vulgo Koňas. „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina,“ zazní ve filmu Limonádový Joe, kde se příbuzní poznávají podle kakaového znaménka velikosti mexického dolaru. Na Cvilíně byly viditelnými poznávacími znameními radost a přijímání těch kolem.
To a především pak i otevření se působení Božího Ducha se projevilo i v jiné skutečnosti. O. Robert s uspokojením kvitoval, že mladí si sami dokážou říct, že něco chtějí – letos si konkrétně řekli o přímluvnou modlitbu, jež původně v programu nebyla. Nejsou tedy jen jakýmisi trpnými recipienty a konzumenty, což je fajn. Že pak zmíněná přímluvná modlitba zanechala v řadě z nich hluboký otisk, uvádím jen z důvodu logiky stavby tohoto odstavce. Ono bych vlastně nemusel ani psát o působení Boží milosti, protože to je nedílnou součástí každého takového setkání. Takové ty zpovědní večery jsou toho vždy markantním příkladem. „Byl to takový silně duchovně nabitý večer, kdy Pán rozléval své milosti a kdy každého přivinul ke svému srdci,“ poznamenal host z Polska, bratr Adam.
Bůh přichází za jásotu
Stejně tak je rozléval na město Krnov, jehož ulicemi procházel v úterní podvečer eucharistický průvod. Za znění písní chval a občas bohužel i družných rozhovorů sestoupil Boží Syn z cvilínského svatostánku k těm, kvůli nimž sestoupil před dvěma tisíci lety na zem. Přišel se jim ukázat sám, když před Ním zavírají oči a odvracejí od Něj svou tvář. A tak jas pšeničné záře bílé hostie prosycená krví Zmrtvýchvstalého dopadla na každého obyvatele města, byť byl zrovna zamknut na dva západy za dveřmi svého bejváku. Boží působení překonává mnohem tlustší zdi než je těch pár centimetrů cihel či sídlištních panelů. Teď už zbývá jen „maličkost“ – otevřít se. Pak bude každý moci zakoušet podobné návaly radosti jako ti, co Krista na cestě Krnovem doprovázeli. A opět tak jako vloni – já jakožto Krnovák to zas prožívám tak nějak jinak, když On kráčí mým městem a přichází vstříc všem, co je obývají. Quo vadis, Domie? Ale to se těžko vysvětluje. Tož tak, no.
A když jsme u toho Krnova, je zde i něco, co si mimokrnovští neuvědomují – rok co rok se na Cvilíně opakovaně scházejí mladí ze všech možných i nemožných koutů naší země a stejně tak opakovaně jsme tam z krnovských ve dvou, maximálně ve třech. Je to takové… Ale co, on je to vlastně obraz našeho života – i nám se Ježíš dennodenně ikskrát nabízí, dennodenně po nás něco chce, a my Ho dennodenně ikskrát odpálkujeme, anžto takové Cvilíny jsou jen jednou dvakrát za rok a v mezičase na Něj zapomínáme, ježto se přečasto zaobíráme výhradně jen sami sebou.
Ale zpět nahoru. Tam se mladí dennodenně zaobírali Jím. A pokud někdy sebou, tak zase ve vztahu s Ním. Přitom jim k tomu stačilo málo. On to tak nějak pojmenoval Koňas, řka: „Je to takové v klidu, pohodě, spousta věcí sice není, co bývalo minule – nejsou Fioretti, není stan na adoraci, není divadlo, nejsou scénky, prostě je to jakoby trošku ochuzené, ale v tom je ta síla, že v tom málu, co máme, tak nám to stačí.“ Měl to tak i na tom svém „písečku“: „Nepotřebuji spoustu takových zbytečných věcí kolem sebe, ale vystačím si s tím, co mám – s modlitbou. Nemusí být počítače, nemusí být mobily, nemusí být všechno, co mám doma, ale vystačím si s málem. Je to zajeté strašně moc na hlubinu, vychutnávám si každý okamžik, mám i možnost setkat se víc s účastníky, což jsem dříve neměl.“
„MUDr.“ František z Assisi
Bezesporu to bylo i zásluhou sv. Františka, k němuž se ústřední téma zase po letech vrátilo. „Mysleli jsme původně,“ ozřejmuje výběr letošního motta o. Robert, „že navážeme na to minulé – Kérygma, že teď bude téma, jak to slovo Boží dávat dál, jak to hlásat, pak Cyril a Metoděj, ale pak jsme si řekli, že toho teď bude hodně, takže jsme vzali to heslo: ,Učiň mě, Pane, svým nástrojem‘, že to bude o tom pokoji. A je zajímavé, že ty liturgické texty, které byly v misálu, souzněly s textem té modlitby, která je připisovaná sv. Františkovi.“
A Poverello se činil, všechna čest. Nejlepším svědectvím jeho přímluvy u Pána budiž slova Jany ze Zlína: „Od zimy jsem měla těžký zánět ucha, špatně jsem taky viděla na jedno oko. Před měsícem se mi to ucho uzdravilo, ale pořád jsem hůř viděla. A pak jsme tady uctívali ty ostatky sv. Františka a já hned poté, co jsem je políbila, jsem začala dobře vidět.“
Kdo nevěří, ať tam utíká. Nicméně ostatky svatých nejsou něčím mrtvým a jejich uctívání není příležitostí pro Kostimily. Svatí jsou živými přímluvci u Boha a jejich přímluva je nosná, spolehlivá a účinná. Svatí jsou ti, kteří se zde na zemi stali Božími nástroji. Nástroji povolnými, které s Bohem nelicitovaly a nevymáhaly si na Něm vysvětlení toho či onoho Jeho úmyslu s nimi. Ani my se nemusíme starat o to, co a kdy vznikne z našich skutků. „Vidíme najednou zdvižení kladiva, ale nevidíme jeho dopadnutí. Vidíme jeho dopadnutí, ale neslyšíme ránu. Slyšíme ránu, ale nikdy neuzříme jejího otisku v záhadném díle,“ píše Otokar Březina. Jde o to nepídit se po dopadnutí či otisku kladiva, ale přijmout svou roli v plánu spásy a být třebas tím nejnepatrnějším nástrojem, jehož podíl je na první pohled bezvýznamný. V rukou Mistra však každý jeho počin dostává význam vpravdě nebetyčný.
Nejlepším vzorem, který nepotřeboval vidět, není sv. František, jak možná teď někoho napadlo, ale Panna Maria. Jak trefně při svém kázání poznamenal novokněz o. Eliáš Paseka OFM, „ona zná pocity z Golgoty i z Velikonoční neděle. A v neděli k tomu, aby uvěřila, vidět nepotřebovala.“
Myšlenka dne 🙂
A tak tedy, kéž by se všichni ti, kteří ve středu od Panny Marie Sedmibolestné ze Cvilína odjížděli, stali nástroji Jeho pokoje, nástroji, které nepotřebují vidět, ale potřebují milovat a otvírat se na Jeho působení.
Libor Rösner
