Když jsme my, bohoslovci studující v Bratislavě, dobojovali se zkouškami, jimiž skončil zimní semestr, museli jsme si pár dní oddechnout, a tak jsme se vydali na cesty.
Začali jsme v neděli 7. února. Po obědě jsme se vydali na dlouhou cestu do polského Głogówka, navštívit naše bratry postulanty a vychovatele. Po cestě jsme se na chvíli stavili i u nás doma v Orlové, kde jsme byli uvítáni malým pohoštěním. Do cíle jsme dorazili až v noci, kdy v klášteře už vládlo silentium (noční klid), ale otec magistr dovolil svým svěřencům chvíli s námi sedět na rekreaci.
Po ranní mši sv. v poutním kostele a snídani jsme všichni vyrazili na malý výlet do Opole. Jelikož jsme neměli přesný plán, co budeme tento den dělat a kam půjdeme, tak jsme po zaparkování auta u kláštera františkánů, a díky známostem otce magistra, tam zůstali. Ujal se nás jeden z tamních bratří a provedl nás po klášteře, kostele i hrobkách, kde byli pochováni představitelé opolské linie rodu Piastovců. Františkáni se o nás dobře postarali – nepropustili nás s prázdnou, ale ještě nás napojili a k čaji nám dali i nějaké sušenky. Následně jsme se vydali navštívit pár kostelů a skončili jsme v restauraci na obědě. Po návratu do Głogówka jsme měli ještě trochu času. Ten jsme využili na procházku s postulanty, s nimiž jsme si zavypomínali na časy, kdy jsme tu byli my sami.
Týž den večer jsme se vydali na další dlouhou cestu, tentokrát do Spišského Štvrtku (Slovensko), kde naši slovenští bratři mají klášter, a kde jsme chtěli strávit zbytek naší výpravy. Také sem jsme přijeli pozdě v noci, a po přivítání se s bratrem Ondrejem, jsme šli tiše spát, abychom náhodou nevzbudili kvardiána, o. Roberta.
Následující ráno jsme se vydali na tůru do nádherných Tater, jejichž vrchy ční vysoko nad slovenskou krajinou. Ze Starého Smokovce jsme se dopravili místním dopravním prostředkem na Hrebienok, odkud jsme po delším úceku zledovatělé cesty došli k Ranerově útulně. U ní stál pomalu se roztápějící betlém. Pokračovali jsme dál – to už cesta nebyla tak zamrzlá – po skalní stezce a potom mezi lesy k Zamkovského chatě, kde jsme snědli, co si kdo připravil, a rozdělili jsme se – představitelé naší české provincie (br. Josef, br. Petr a já) a br. Tomáš jsme se vydali dál. Br. Peter s otcem Martinem se vydali zpět. Tak se tedy naše čtyřka prodírala lesy, kosodřevinou, mezi skalami a vrchy, a po závěrečné strmině, i přes silný vítr a sníh, se nám podařilo vyškrábat se na Terryho chatu. Ta leží pod Lomnickým štítem ve výšce 2015 m.n.m. Nahoře jsme se zahřáli teplým čajem a koláči, které nám přinesla chatařka. Divila se, že jsme to zvládli bez žádné speciální výbavy. Hned potom jsme se vydali na zpáteční cestu na Hrebienok, kde nám naneštěstí ujel poslední spoj dolů, tak jsme museli k našemu autu sejít pěšky.
Cestou jsme se zastavili v Levoči u rodičů otce Martina, kteří nás přivítali teplou a chutnou polévkou, a pokračovali jsme zpět do kláštera, kde se chystala oslava narozenin místního představeného, na kterou se sjeli bratři z blízkého kláštera v Levoči. Tento den nás o. Martin opustil, protože spěchal zpět do Bratislavy, jelikož následující den měl sloužit mši sv. – byla totiž popeleční středa. A tak jsme zůstali sami.
Ve středu jsme si naplánovali výlet do Červeného Kláštera, navštívit pokartuziánský klášter, ale – jak říkají Slováci – „človek mieni – Pán Boh mení”, na dveřích kláštera visel papír s informací: „Z technických príčin zatvorené 10. 2. 2016″. Tak jsme si v tomto sychravém počasí udělali procházku Prielomom Dunajca, nad nímž na polské straně čněly Tři koruny. Potom jsme se vydali na Spišskou Kapitulu, kde v místním semináři měli naši bratři své známé. Poseděli jsme tedy s nimi u čaje, provedli nás po katedrále, ale museli jsme jet, abychom stihli slavnostní mši sv. ve Spišském Štvrtku. Liturgie byla opravdu pěkná. Bratři Petrové s br. Josefem těšili uši lidu svým zpěvem při obřadu značení čela popelem. Zbytek dne jsme strávili v klášteře a chystali jsme se na zpáteční cestu.
Byla to vlastně cesta do Brna, na pohřeb našeho spolubratra o. Roberta Mayera. Neproběhla ale bez komplikací, protože jsme kousek za Ružomberkem na dálnici dostali defekt, a chvíli nám trvalo, než se nám podařilo nají všechny pomůcky a vyměnit kolo. Naštěstí jsme ale přijeli včas.
=br. Patrik M.Rygiel=
