Boží sluhové – Provincie Řádu minoritů v ČR

Na snímku o. Zbigniew (zcela v levo), o. Michal (zcela v pravo), uprostřed tehdejší provinciál Z. Gogola a spolubratr Jaroslaw Wysoczański.

Sluhové Boží o. Zbigniew Strzałkowski a o. Michał Tomaszek zahynuli 9. srpna 1991 rukama teroristů ze skupiny s názvem Sendero Luminoso („Světlá stezka” – maoistická teroristická organizace v Peru. Její cílem je nahrazení buržoazních institucí Peru komunisticko-revoluční lidovou vládou. Po zadržení roku 1992 jejího vůdce Abimaela Guzmana, organizace ztratila na své bývalé aktivitě.).

Teroristé obklíčili klášter, svázali otce a odvezli autem za město. Tam řeholníky zabili dvěma ranami do zad. Vůdci Světlé stezky obvinili misionáře z toho, že prováděli činnost, která tlumila „revoluční vědomí” u Indiánů.

Misionáři se kromě pastorace zabývali charitativní činností. V Pariacoto vybudovali vodovod, kanalizaci a spustili elektrický agregát. Přivedli tam zdravotní sestry a lékaře, aby učili místní Indiány, jak předcházet choleře, která byla v tomto regionu velmi nebezpečná.

Zpráva o mučednictví se brzy dostala do jejich rodné vlasti a oběhla svět. Ještě v témže měsíci – v srpnu 1991 – ocenila peruánská vláda posmrtně otce Zbignieva a Michala nejvyšším státním vyznamenáním – Velkým vojenským řádem „El Sol del Peru” (Slunce Peru).

Polští misionáři byli pochováni v kostele v Pariacoto.

Proces blahořečení polských minoritů začal v roce 1996. V roce 2002 byl tento proces ukončen na úrovni diecéze. Dokumentace byla poslána z Peru do Kongregace pro svatořečení v Římě, kde se zpracovává tzv. „positio”, tedy klíčový dokument beatifikačního procesu.

Sluhové Boží o. Michal a o. Zbigniew patřili do krakovské provincie sv. Antonína z Padovy a bl. Jakuba Strzemię, která v Peru vede misie od roku 1988. O. Zbigniew Strzałkowski a o. Michal Tomaszek byli první, kdo začali misijní práci v andském Pariacoto. Minorité zde i nadále působí, stejně jako v Limě a Chimbote.

“Farnost Pariacoto patří do diecéze Chimbote. Nachází se v horách Andách ve výšce od 1600 do 4500 metrů nad mořem. Zahrnuje kolem tisíce čtverečních kilometrů. Na této ploše se nachází asi 63 vesnic rozhozených v těžko dostupných horských údolích. Dostat se tam je možné částečně autem, částečně na koni – v sedle musí misionář někdy strávit dokonce 6 hodin. Do vesnic misionář dojíždí zpravidla jednou ročně. Zde se zastavuje na několik dní, zpovídá, slouží mši sv., křtí dětí, žehná novým manželstvím. Vyučování náboženství uskutečňují v těchto vesnicích světští spolupracovníci k tomu úkolu připraveni.”
(ze vzpomínek Jaroslava Wysoczaňského)