Kdo by neznal píseň „Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti?” S trochou nadsázky lze říci, že tuto pravdu víry nám připomíná každá pouť na jakékoliv poutní místo. Pozemský život člověka je jenom provizoriem, přípravou pro věčnost.

Tato myšlenka získala pro nás zcela zvláštní „příchuť” v sobotu 13. srpna, kdy řád minoritů zorganizoval jako každoročně pouť Rytířstva Neposkvrněné a čtenářů časopisu Immaculata na Cvilín u Krnova. Tentokrát jubilejně, neboť od smrti sv. Maxmiliána Kolbeho, zakladatele Rytířstva, uplynulo právě 70 let. Křížová cesta, mše svatá a prezentace pásma z posledních let života sv. otce Maxmiliána ….tak vypadal program letošní pouti, zpestřený jako vždy poledním agape s opékáním špekáčků, při němž se navazovala nová přátelství a utužovalo povědomí, že všichni jsme bratry a sestrami v Kristu a Marii.

Náš život je pouť. Se všemi slastmi a strastmi, které přináší. Těch strastí je u někoho víc, u někoho míň. Je však paradoxem a pro nás nepochopitelnou logikou Boží, že kdo se snaží důsledně plnit přikázání lásky k bližnímu, sám si naděluje ještě větší množství útrap, než by tomu bylo normálně. Klasickým příkladem je právě sv. Maxmilián, jehož postavu zpřítomnili hlubokou duchovní formou Otec provinciál dr. Bogdan Sikora v kázání při mši sv. a br. kvardián ing. Bohdan Heczko při uvedení pásma z pobytu otce Kolbeho v koncentračním táboře.

Otec Maxmilián se dostal do osvětimského koncentráku právě za své skutky lásky. V klášteře v Niepokalanově, jehož byl představeným, přijímal jako uprchlíky také Židy, což němečtí nacisté neodpouštěli. V Osvětimi zakoušel nejrůznější týrání jen proto, poněvadž byl katolickým knězem a řeholníkem. To jej ale neodradilo od toho nejvyššího stupně projevu lásky k bližnímu – od oběti života za otce rodiny.

Skutky blíženské lásky přinášejí s sebou utrpení a bolest, proč je tedy konat…?, řekne snad někdo. Jenže příklad sv. Maxmiliána odhaluje, že obsahují také radost, která je schopna překonat a převýšit každou bolest. Z bunkru smrti, kde čekali vězňové na svoji smrt hladem, se ozývaly radostné písně ke cti Panny Marie a modlitby plné důvěry v Boha, vedené otcem Maxmiliánem. Ano, skutky lásky k bližnímu skrývají v sobě bolest, ale ta je pouze nezbytnou daní za konečnou radost, která není radostí „tohoto světa”, nýbrž radostí z Boží blízkosti, z nebe, z věčnosti, radostí z pravého a trvalého domova, který jsme našli u Pána.

Tam se ale přichází pouze cestou lásky. Vždyť láska je podstatou Boží existence, jak zdůraznil ve svém kázání otec provinciál. Láska k lidem vedla Božího Syna na kříž a pouze ten, kdo zůstává v jeho lásce, to znamená pouze ten, kdo na ni odpovídá láskou k němu a ke svým lidským spolubratřím, dojde po smrti tam, kde je skutečně a na věky „doma”.

Pouze tato „orientace lásky”, ono setrvávání v Kristově lásce je schopno překonat i peklo koncentračního tábora, jak se podařilo otci Kolbemu. Svědkové vypovídají, že po jeho oběti života za neznámého spoluvězně-otce rodiny se duchovní atmosféra mezi vězni přece jen poněkud změnila, již nebylo mezi vězni, usilujícími hlavně o pouhé přežití bez ohledu na druhé, tolik egoismu a bezohlednosti.

Není to výzva i pro nás? Současný svět, jak opět řekl v kázání otec provinciál, směřuje k tomu, aby se stal jediným velkým koncentrákem. I zde se zabíjejí nevinní a bezbranní, především nenarozené děti a ve stále větší míře v rámci programů eutanazie i nevyléčitelně nemocní staří lidé. Jen ti, kteří zůstávají v Kristově lásce, mají klíč ke změně situace, k tomu, aby i tento svět se stal lidštějším a tento život, jenž je pouhou přípravou pro věčnost, byl prozářen a prosycen opravdovou radostí.  Tak vykrystalizovala ústřední myšlenka letošní jubilejní pouti na Cvilín. Díky.

Radomír Malý

Poutníci k věčnosti