Rozhovor s br. Dariuszem Gaczyńskim uveřejněný v časopisu Immaculata č. 5/2008 o misii Areguá v Paraguayi.

O prázdninách nás navštívil náš spolubratr o. Dariusz Gaczyński, který před svým odjezdem na misie do Paraguaye pracoval v jihlavském klášteře Řádu minoritů. Na misie odjel r. 2004 spolu s o. Markem Dudou, kterého také znají nejen jihlavští, ale i brněnští a opavští návštěvníci minoritských kostelů. Našeho hosta jsme se zeptali na jejich činnost v Jižní Americe.

Jak vznikla misie v Paraguayi?

Řád minoritů se dostal do Paraguaye roku 1986 díky o. Rufinovi Oreckému, který přišel do hlavního města Asunción, aby přednášel na zdejší katolické univerzitě. Kromě přednáškové činnosti začal organizovat skupiny Rytířstva Neposkvrněné (MI). Roku 1987 vznikla první skupina MI a r. 1989 vyšlo první číslo časopisu „Tupasy Ne´e; La Voz de María” (Rytíř, hlas Marie). Časopis nyní vychází v nákladu 10 tisíc a je značně populární. O. Rufín byl za svou činnost r. 2007 oceněn Katolickou univerzitou v Asunciónu – kromě záslužné misijní práce byl oceněn za to, že ve Svaté zemi umístil tabulku s textem modlitby Otče náš v jazyce guarani, který se používá v Paraguayi.
Roku 1993 přijeli další bratři, čímž vznikla první komunita a mohla se konat oficiální inaugurace prvního kláštera s názvem Casa Anunciación, který již existoval od r. 1991.
Druhým místem, kam přišli minorité bylo Guarambare. Zde r. 2001 bratři převzali farnost a řízení školy pro zanedbanou a opuštěnou mládež, kde se vzdělává na tisíc dětí.
Areguá – třetí místo vzniklo díky šíření se kultu Božího milosrdenství. Farní skupiny Božího milosrdenství vznikají dosud spontánně a zdá se, že je to celostátní fenomén. Toto hnutí potřebovalo a potřebuje formaci a duchovní patronát. Již devět let organizujeme Kongres Božího milosrdenství, kterého se účastní lidé nejen z Paraguaye, ale i jiných států Jižní Ameriky. Proto vznikla myšlenka vytvořit centrum Božího milosrdenství. A protože jsme dostali darem 4 hektary půdy v Areguá, centrum mělo vzniknout zde. Byly připravené a následně schválené stavební plány a r. 2005 mohla začít stavba. Centrum bylo koncipováno jednak jako místo kultu a také jako charitativní a vzdělávací středisko.

Ty působíš v klášteře v Areguá, co je vaším úkolem?
Jak už jsem řekl, vzniká zde centrum Božího milosrdenství, to ale vyžaduje mnoho práce, financí a času. Začali jsme tím nejpotřebnějším – šířit Boží milosrdenství soucitnými skutky. Otevřeli jsme totiž jídelnu pro opuštěné a chudé děti. V současné době je tedy naším úkolem zajistit chod jídelny a chod hospodářství zásobujícího jídelnu. Duchovně zde dbáme o 8 vesnic, kam dojíždíme sloužit mše, zpovídat, přednášet. Dále se staráme o skupiny Božího milosrdenství, které se nacházejí v okruhu asi 30?km. Na celou práci jsme dva kněží a pomáhají nám čtyři místní dobrovolníci.

Co bys řekl o místních lidech?
Nejprve je třeba zdůraznit, že Paraguay je nejchudší zemí v Jižní Americe a bohužel první co se týká korupce. Prostí lidé nemají zajištěny téměř žádné sociální jistoty.
Obyčejní venkované z Areguá bydlí v malých cihlových domcích. V prostoru asi tak 6 krát 2 metry žije celá rodina včetně prarodičů. Rodina mívá 10-12 členů.
Především pěstují a prodávají ovoce, protože to roste všude i bez jejich zvláštní píle. Zemědělství není moc rozvinuté. Hlavní jídlo je mandioka, jedná se o kořen, stejnojmenné rostliny, který obsahuje hodně škrobu. Pokud jedí maso tak hovězí nebo drůbeží. Jíst vepřové není v jejich kultuře zvykem. Dávají přednost vnitřnostem, protože jsou levnější než maso.
Rodinná morálka není vysoká. Lidé spolu velmi často žijí nevázaně, bez manželství. Přijde jeden muž, pak odejde, objeví se jiný. U žen je navíc silně vyvinut pud mateřství. Takové šestnáctileté děvče velice touží mít dítě. Takže pokud se zamiluje, není pro ně problém začít hned s pohlavním životem. Přestože mladé maminky by si děti rády nechaly, chudoba a stísněné životní podmínky je nutí podstoupit potrat. Tlak k potratům vychází nejčastěji od starších členů rodiny, kteří tak chtějí řešit závažnost a složitost situace.
Paraguayská vláda se nezajímá o vzdělávání dětí, zajišťuje jen výplaty pro učitele. Většina dětí je velmi chudá a není schopna si školné platit. Ty, které nechodí do školy, často skončí na ulici a stávají se obětí alkoholu a narkotik; stává se, že už i devítiletá děvčata jsou zatahována do prostituce.
Jeden z našich civilních pracovníků k nám přišel jako mladý kluk. O. Marek ho viděl na ulici, jak žebrá jídlo, když dostal kousek chleba, hned utíkal, aby mu almužnu někdo nevzal a teprve na bezpečném místě se do jídla pustil. Tento člověk se u nás pak staral o dobytek. Uběhlo pár let a nyní jsme mu pomohli, aby se mohl oženit a založit rodinu. Na našem hospodářství teď pracuje spolu se svou ženou a vydělává si tak na živobytí. Naše hospodářství uživí jak strávníky jídelny, tak i pracující pomocníky.

Mluvil jsi o nízké úrovni rodinné morálky. Čím si ji vysvětluješ?
To je spojeno s tzv. paraguayskou válkou (1864-1870), při níž zahynulo 90?% mužů. Po válce byli zbylí muži žádaní jako ploditelé dětí, což způsobilo rozpad tradičního modelu rodiny. Druhým důvodem je všeobecně nízké vzdělání. Stát se o vzdělání nestará, kněží dělají, co mohou, ale je jich málo.
Máme takovou zkušenost, že lidé, kteří se aktivně zapojují do života farnosti, dávají své rodinné vztahy do pořádku. Dříve to neudělali, protože je v tomto směru nikdo nepoučil, ani se jim nevěnoval, natož aby jim pomohl.

Jaké je zdejší náboženské cítění?
V Paraguayi je 90% katolíků a všichni mají silné vědomí Boha. Není tedy zapotřebí učit je víře, jako by to byli pohané. Např. obraz Pána Ježíše Milosrdného můžete najít téměř všude – nejen v kostelích, ale i v obchodech, taxících, úřadech, na policii atd.. Existuje však jiný problém. Lidé neumí víru žít prakticky. Kněží je poskrovnu a kvůli tomu jsou věřící jako ovce bez pastýře. Chybí jim vysvětlování víry a její zavádění do každodenního života. Stává se také, že prvky křesťanské víry jsou promíchány s prvky pohanskými, ale když jim vysvětlujeme, co je správné, a co ne, tak to přijímají otevřeně. Kněze mají ve velké úctě.

Jaké hlavní úkoly vás jako misionáře čekají?
Evangelizace, systematická katecheze a vzdělávání jak ve víře, tak v obyčejném běžném životě. Stává, že se sem přistěhují lidé z Evropy, ti jsou schopni si vše velmi dobře zařídit a neupadají do chudoby. Paraguayci to neumí, protože je tomu nikdo neučí.

Když tě tak poslouchám, zmocňují se mě smíšené pocity. Prozraď nám, je něco, čemu bychom se od nich mohli učit my?
Je to zvláštní, ale ano. Oni uprostřed své bídy nejsou nešťastní. Dívají se na život velmi radostně, nic nevidí černě. V Evropě mám někdy dojem, že přestože jsou lidé obklopeni blahobytem, tak šťastní (spokojeni) nejsou. Stále touží po něčem, co ještě nemají, a neumí se těšit přítomným okamžikem. Paraguayci se naproti tomu těší ze všeho, co mají, a když se jim vysvětlí, že mohou pro sebe ještě dost udělat, vděčně to přijímají.

Co bys vzkázal našim čtenářům?
Ať děkují Pánu Bohu za to, co mají. Za život, za zdraví, za dobré materiální podmínky, že se mohou vzdělávat. Naši lidé mají opravdu mnoho, ale často to nevidí, nedoceňují a jsou smutní. Proč tomu tak je? Snad proto, že lidé v Evropě často zapomínají na Boha, myslí si, že štěstí jim zajistí peníze a nakonec jsou zklamáni. Písmo praví: „nenaplní se oko díváním ani ucho posloucháním,” protože srdce touží po štěstí, které nepomíjí. Chudoba a zároveň optimismus místních lidí nám může pomoci pochopit, co je skutečně důležité.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho Božího požehnání do vaší práce.
Otázky kladl br. Bohdan

Paraguay: Tam, kde je řeka jako moře