Společná cesta reflexe na téma POVOLÁNI K LÁSCE
Před dvěma měsíci jsem s malou skupinkou mládeže navštívil krakovské klarisky. Po svědectví s. Markéty, která nám vyprávěla o svém krásném životě v klausuře, jsem řekl: „Teď holky určitě začnou přemýšlet nad tím, jestli i ony nemají povolání ke klariskám“. Sestra Markéta mě ale zarazila: „Tak z toho určitě nic nebude. Povolání přece není z přemýšlení, povolání je z naslouchání.“
Tato slova se stala mottem prvního dne 4. Františkánského setkání rodin, které proběhlo ve dnech 21. – 24. srpna tohoto roku v našem opavském klášteře. Povolání je z naslouchání. Je potřeba slyšet a uslyšet. Je třeba přijmout pozvání na hostinu a vejít do prostoru Boží lásky, vejít tam, kam nás Bůh zve a kde nás chce mít. Ten, kdo přijme pozvání, může jako Panna Maria a sv. Josef očekávat neočekávané. Cesta, kterou nám Bůh připravil, je vždycky cestou štěstí. Bůh přece vždycky dává víc, než čekáme. Tuto pravdu jsme si chtěli uvědomit druhého dne naší akce, kdy se slavila liturgická památka Panny Marie Královny.
Co ale dělat tehdy, když v realizaci naší životní mise přijdou těžkosti a problémy, když se nám zdá, že už nemáme sílu pokračovat? Další den nám pomohl najít odpověď na tyto otázky. Musíme se zahledět hlouběji, musíme nechat působit srdce, které vidí i to, co je neviditelné. Jen tehdy zpozorujeme, že dobrý Bůh se stará, že je vždycky s námi, že nás neustále nese ve svých milujících dlaních.
Čtvrtý, poslední den setkání s heslem „Uvěřit a slíbit – paradigmatem je Láska“, byl věnován především povolání manželskému a vedl dospělé účastníky k obnovení manželských slibů. Na otázky: „Proč se v lásce darovat úplně? Proč slíbit věrnou lásku? Proč stále odpouštět a začínat znovu?“ je jediná odpověď: protože nás takovým způsobem miluje Bůh. Pouze On sám, pouze Jeho láska je mírou a vzorem (paradigmatem) naší lásky. Bez Jeho lásky nikdy nepochopíme nesmírnou touhu našeho srdce a neuskutečníme naše povolání k lásce.
4. Františkánské setkání rodin velmi rychle uběhlo. Takové akce vždycky rychle utíkají. Jen v našich srdcích zůstane na dlouho vděčnost Bohu za cestu, kterou jsme společně prošli. Za dny radosti a zábavy, ale také – a to především – za dny modlitby a setkání s Tím, jenž je Láska, s Tím, který nás vede cestou štěstí, na níž můžeme každý den očekávat neočekávané.
= o. Kryštof Skibiński =
