Letošní FSM na Cvilíně bylo v pořadí již osmnácté. Jeho tématem byla Chudoba. Těžko říct, zda toto téma někoho neodradilo, každopádně počet účastníků byl oproti minulým ročníkům skromný…
Zhruba pět desítek mladých zavítalo k Panně Marii Sedmibolestné, aby zde strávilo pět dní vyplněných modlitbami, sdílením a deštěm. Na ten bylo setkání na téma Chudoba jaksepatří bohaté. Pršet přestalo jen tehdy, aby začalo lít, takže nově pořízeným velkým stanem vzali zavděk všichni ti, kteří neměli v plánu zmoknout.
Možná takové deštivé pětidenní někomu celé setkání pokazilo, nicméně může nás to poučit i v tom, že je dobré odložit své představy o tom, co vše musí být přítomno, abychom něco někde náležitým způsobem prožili. To hlavní stejně probíhalo v kostele a troufám si tvrdit, že tam přinejmenším většina účastníků na kapky deště zapomněla. Na dobré zpovědi, hloubce modlitby či opravdovosti přijetí Krista v Eucharistii nemá přece vliv to, zda se venku roztahuje velkopansky celé dny slunko, nebo zda se zalézá za mraky a raději ani nevykoukne, aby nezmoklo. Pro mne osobně bylo toto počasí vítanou změnou oproti parnem prosyceným setkáním minulým, protože štráchat se dvakrát denně do přepočetných cvilínských schodů v červencovém dusnu není žádná hitparáda. Holt už mám svůj věk, což mi mimoděk potvrdili někteří mládežníci při pozdravení pokoje slovy „pokoj vám“. Pomalu aby se člověk začal poohlížet po nějakém FSS – Františkánském setkání seniorů. Ale dost už třeskuté legrace z mé dílny a přikročme k samotnému hodnocení, které tentokrát nebude tak pozitivní jako ta minulá.
Chudoba cti netratí
Téma Chudoba je složité i snadné zároveň. Zdá se, že už o ní bylo řečeno takřka vše, proto není zdánlivě problém něco o této problematice vyhledat u různých světců či teologů a zopakovat jejich slova a poučky, zároveň však je třeba o ní hovořit tak, aby dotyčný přednášející působil důvěryhodně a nepůsobilo to dojmem, že je v tomto směru ryzí teoretik. Taky sám termín Chudoba může být mnoha lidmi chápán pokaždé jinak.
V tomto ohledu se mi osobně moc líbila homilie o. Jakuba Sadílka OFM, jenž mimo jiné konstatoval, že základem je odevzdanost Bohu a otevřenost na Jeho pomoc a obdarovávání. Stát se chudým, aby mě mohl Bůh obohatit, nespoléhat se na vlastní síly, ale jen a pouze na Pána. Zářným příkladem tohoto přístupu byl sv. Maxmilián Kolbe, o němž promluvili br. Bohdan a Jitka Navrátilová z Rytířstva Neposkvrněné. Prostý polský řeholník začal s prázdnýma rukama a srdcem plným důvěry v Boha a svět se brzy pohnul v základech. S tím korespondovala přednáška s. Františky Ryškové z Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka, která zmínila mimo jiné to, že je zapotřebí umět přijímat a učit se být závislý na druhých, které nám dává Bůh, ve smyslu pokorného přijetí své nedostatečnosti.
Není přednáška jako přednáška
Byly však i jiné přednášky, např. ta Tomáše Řeháka, která byla jistě v mnoha směrech zajímavá, nicméně by se nemělo pro samou švandu zapomínat na výjimečnost sakrálních prostor a uvědomit si, že co snesou stěny auly na základní škole, nemusí se tak úplně hodit do Domu Božího. Chápu, že lascivními vtípky o kondomech či spermatu získává tento přednášející pozornost a sympatie pubescentních posluchačů nejen u nás, ale i v zemích, do nichž se svým vystoupením zavítá, avšak potom hrozí, že v návalu snahy pobavit a působit rozšafným dojmem začne podobné fórky sypat z rukávu i před Božím oltářem. Ono i umění přizpůsobit se složení posluchačů a prostředí dělá řečníka řečníkem. Fotografie mladých postižených vražednou nemocí jsou více než působivé, ale podle mne by v katolickém prostředí neměla být hlavní motivací obava z nakažení, ale vědomí, že svým hříchem vrážím do Spasitelovy ruky další hřeb. Stejně tak varovat mladé katolíky, pro něž by měla být jakákoliv antikoncepce tabu, před nespolehlivostí kondomů, může být nosným argumentem v nevěřícím prostředí, leč v tom katolickém přijde jako varovat před negativy masité stravy na kongresu vegetariánů.
A cenu za nejoblíbenější část programu získává…
Ale nejen přednáškami živ byl účastník 18. FSM. Ani letos nechyběly nosné pilíře v podobě Zpovědního večera či Eucharistického průvodu, které už tradičně na mladých účastnících zanechávají největší dojem, a to jak na nováčcích, tak i na protřelých harcovnících. Dosvědčuje to např. Irča z Přímělkova, letošní „novicka“, která doslova říká: „Já tu byla poprvé a moc se mi tu líbilo. Nejvíc asi ten adorační večer, zpovědní večer, to bylo moc pěkné.“ Přizvukuje jí „spolunovicka“ Markéta z Ostravy-Hrabůvky, které se nejvíc líbily „mše svaté a ten eucharistický průvod, kdy jsme mohli takto lidem hlásat evangelium a já tam mohla jít jako služebnice Pána“. A její teta Martina z Ostravy-Vítkovic, na FSM letos posedmé, dává své nadšené neteři za pravdu špatně hledanými slovy, z nichž je ovšem cítit opravdovost: „Nejvíc? Ten průvod. A proč? Protože to bylo takové krásné a…“ Holt, rodina se nezapře… Ale nejen pokrevní pouto má vliv na stejné vnímání, což svými slovy potvrzuje Evka z Jihlavy, řkouc: „Nejvíc se mi líbil ten zpovědní večer a ten průvod, bylo to takové moc pěkné.“ Já sám jsem z pracovních důvodů stihl až závěr tohoto průvodu, ale ještě cca sto dvě stě metrů za ním byl cítit kadidlový dým vznášející se ve vzduchu, což bylo opravdu velmi silné. Ale abyste si nemysleli, že se na FSM vyskytuje toliko ženský element, dejme slovo alespoň jednomu zástupci mužského živlu: „Já tu byl před dvěma lety a pamatuji si na ten zpovědní večer, který se mi tehdy moc líbil, to mě tu táhlo a jsem rád, že jsem tu mohl zase po těch dvou letech být,“ prozradil na sebe Honza z Orlové.
Žebrám, tedy jsem
Specifickým bodem letošního programu pak bylo tzv. žebrání ve městě. Navazovalo tak trochu na svědectví pětice lidí z komunity Sant’ Egidio věnující se bezdomovcům. Účastníci FSM byli vysláni do ulic, aby si jednak sami vyzkoušeli pozici lidí bez domova a aby právě pro ně vyprosili na Krnovácích potraviny či ošacení. A tak se přirozenou cestou dostávám k druhé kritické glose.
Pominu teď skutečnost, že problematika žebrání má v pojetí sv. Františka diametrálně odlišné parametry a především podstatu. Těžko si však může někdo opravdově vyzkoušet pozici lidí bez domova, nezažívá-li existenční nutnost, neocitá-li tváří v tvář hrozbě, že pokud se mu nepodaří nic vyžebrat, bude třeba už druhý den o hladu a třetí noc bude spát pod mostem. Těžko si to může zažít, když chodí ve skupinkách po pěti šesti, je pěkně oblečen a oslovuje kolemjdoucí s tím, že je ze Cvilína, kde je na setkání mládeže a dostal za úkol něco přinést, těžko si to může někdo zažít, kdy to vše bere víceméně jako hru, při níž zas tak moc nevadí, pokud nic nedostane, protože v poutním domě na něj čeká teplý guláš. Nicméně mnozí mladí mají zážitky spíše pozitivní, neváhali se o ně podělit přede všemi. Byli všichni mile překvapeni vstřícností a otevřeností mých krnovských spoluobčanů, potěšeni z toho, jak jsou lidi ochotni pomoci.
Je ovšem otázka, nakolik se lze řídit podobnými, byť upřímnými dojmy, nehledě na to, že ty záporné z rozličných důvodů nezazněly nahlas. Pro navození pocitu autenticity by to chtělo vyzkoušet si to sám, v otrhaných hadrech, pokud možno ze dva dny neumytý, bez doprovodných vysvětlení o hře a třeba i ve vlastním městě, kde bude zapotřebí bojovat se studem, jako to třeba byl nucen učinit sv. Antonín v Lisabonu, kde zaklepal na fortnu svého původního augustiniánského kláštera v nuzném františkánském hábitu, ovšem nikoli v rámci nějakého úkolu zadaného mu představeným, ale v rámci nutnosti. Chtělo by to být párkrát vytříděn ze dveří supermarketů kvůli svému vzhledu, žít delší čas na ulici s pocitem vyloučení ze společnosti, která už není tak vstřícná, přitočí-li se k ní zarostlý pobuda s igelitkou ve zpocené ruce prosící o dvě koruny, chtělo by to žít nějaký čas s pocitem zmaru a rezignace nad vlastní ztracenou existencí, žít s tím, že tento život nebude mít konce, že se nic nezmění a že jedinou nadějí je vyzískat každý den nějaký ten pěťák, aby dostal aspoň něco do svého scvrklého žaludku, a živit tuto naději s každým novým člověkem, kterého potká, když ho deset předchozích kolikrát i drsně odmítlo. Pak teprve může člověk pochopit, co lidé bez střechy nad hlavou prožívají. Jinak půjde o něco podobného, jako kdybych měl pokládat za realistické své dojmy z těžké nemoci poté, co jsem si s kamarády hrál na doktory, popř. hodnotil válku na základě svých dětských her na vojáky.
Společenství
A tak jako ke konci setkání vysvitlo přece jen slunce, rozeženu těžké mraky kritiky i ke konci svého pojednání paprskem chvály, řečeno poeticky. Společenství, které se zde každoročně tvoří, stojí za to. Pro Míšu z Malenovic u Zlína hrála prim její skupinka a hlavně pak její vedoucí bratr Romuald. Byl to podle ní jeden z důvodů, proč sem přijela už potřetí. Společenství jako takovému udělil jedničku s hvězdičkou i učitel Ondra z Ořechova, který jeho kvality vycítil i ze své pouze jednodenní jepičí návštěvě františkánského Cvilína: „Mně se to líbí, že to má takový vstřícný náboj, a i za ten den se mi potvrdilo, že ten program je nastaven tak, že si tam každý může najít to své. A taky to, že tam může zase potkat kamarády.“ Proč je takové, to nám částečně osvětlí poznatek sestry Františky, alžbětánky z Krnova: „Byla jsem hodně mile překvapena, jak ti mladí berou ty věci vážně, co do života ze svátostí. Že k nim přistupují pravidelně, že mají své zpovědníky, že jsou v tom fakt vyspělí.“
Pak se nelze divit. Otvírá-li se někdo Božímu působení, vypadá to tak, jak to vypadalo na Cvilíně. A ani vytrvalý déšť tomu nezabrání.
Libor Rösner
