V pátek 30. listopadu 2012 se sešlo 11 mladých mužů, které nedlouho předtím oslovil Duch Svatý a propagační materiály bratří menších, k rekolekcím v jejich klášteře. Začátek duchovní obnovy byl zajímavý nejen tím, že jsem měl svátek ( i když to především ), ale i tím, že začínal na konci církevního roku a končil již v roce novém. Vezměme to ale popořádku.
Po úvodní dětské mši svaté se mladí muži pod vedením ostřílených duchovních vůdců, jako Otec Robert odebrali do presbitáře minoritského chrámu svatých Janů, kde jsme z bezprostřední blízkosti mohli vidět a oslavovat Krista v Nejsvětější svátosti. Během přibližně hodinové adorace zazněly v doprovodu kytary i písně chval. Po této duchovní posile, která dobře zahájila naši víkendovou pouť za Pravdou, přišla i posila v podobě vydatné a velmi dobré večeře. Ukázalo se, že takto doplnit energii bylo více než na místě – po večeři totiž následovala modlidba breviáře a pro mnoho účastníků byla opravdu vysilující, především z důvodu ne příliš dobré znalosti této jinak krásné modlidby. I přes některé technické problémy s touto modlidbou se všichni o to více zapojovali alespoň srdcem. Po takto náročném a přesto hezkém večeru jsme se zmohli už jen na společné představení své a svých biřmovacích patronů.
Druhý den jsme začínali tak, jak jsme večer předtím, po duchovní stránce, končili – tedy ranními chválami z breviáře. Oproti večeru, kdy už mnozí z nás byli unavení ( sjeli jsme se opravdu z celé republiky – Česká Lípa, Ostrava, vesnice západně od Benešova u Prahy, atd. ) proběhlo modlení bez větších komplikací. Možná i proto, že s námi byl již i otec provinciál Bogdan Sikora, snažil se každý z nás o to víc.
Po mši svaté, v krásné a mrazivé Loretánské kapli, předal otec Robert své ved(l)ení otci Bogdanovi, který pro nás měl připravena krásná slova v přednášce o adventní době, o (ne)sobectví, (ne)lásce a době očekávání. Mnoho účastníků mrzelo, že není na přednášku více času a půldruhé hodiny pro ni vyhrazené uteklo jako voda. Program byl ale opravdu nabitý a i naše žaludky začínaly být netrpělivé a lačné naplnění. Proto jsme šli opět ke svatostánku adorovat před Nejsvětější svátost. V paměti na slova, že nejen chlebem živ je člověk, přijímali jsme vydatnou duchovní potravu.
Po obědě a krátké siestě, kterou každý trávil pro sebe nejvhodnějším způsobem, byla možnost využít svátosti smíření, nebo jen duchovního ( a jistě i neduchovního ) pohovoru s knězy.
Z dalšího programu dne nemůžu rozhodně zapomenout na večerní františkánský radostný růženec. Myslím, že pro většinu zúčastněných byly tyto chvíle sedmi desátků velmi hluboké…
Jedním z posledních bodů večera a končícího církevního roku bylo promítání dokumentárního filmu o blahoslaveném Janu Pavlu II. , po jehož konci začaly přípravy na nový (církevní) rok. Tento náš duchovní „Silvestr“ jsme prožili bujarou přípravou kostela pro adventní liturgii, například výměnou koberců.
Do nového roku jsme vstupovali jak jinak než modlidbou ( jak na Nový rok, tak po celý rok ). Po snídaní a novoroční mši svaté nás bratr kvardián Bohdan seznámil se životem a smrtí svatého Maxmilána Kolbeho. Přednáška o tomto světci nás všechny hluboce zasáhla. Myslím si, že většina z nás, mladých mužů, alespoň na chvíli zatoužila být tak pevný ve víře, odhodlaný pro Hospodina a pro Krista a Marii radikální, jako on… Možná to bylo takto zamýšleno otcem Robertem, který celou duchovní obnovu připravoval záměrné. Alespoň to, když se nad tím zpetně zamýšlím, mělo jistou symboliku. Pokorný život svatého Maxmiliána a jeho odchod byl pro nás znamením, že i naše hodiny duchovní obnovy se pomalu chýlí ke svému konci…
Posledním bodem rekolekcí bylo sdílení. S čím jsme do Brna přicestovali? Co jsme očekávali? Jaké poznatky a zážitky si odvážíme? Jen tak namátkou: všichni jsme se shodli, ačkoliv býváme občas unešeni z krás ženského pokolení, že jejich nepřítomnost byla o tomto víkendu velmi prospěšná. Někteří přijeli do Brna upevnit svou víru. Někdo si přijel duchovně odpočinout a nabrat nové síly do dalších životních bojů. Někteří toužili po tichu. Ale všichni – a tím jsem si naprosto jistý – přijeli, aby byli co nejblíže Hospodinu a mohli pro Něj žít ještě lépe, než se nám to dařilo do 30. listopadu 2012.
Úplným závěrem bych jménem všech duchovně obnovených mužů poděkoval VŠEM bratřím minoritům, zvláště pak Otci Robertovi, Bogdanovi, Adamovi a Karlovi, bratřím Bohdanovi a Stanislavovi. Starali se o nás jako o státní návštěvu a stále byli připraveni být nám k dispozici.
Ještě jednou ( jak se u nás s oblibou říká ) pán Bůh zaplať!
Ondřej Cigánek
