“Prostá, zbožná a nevzdělaná stará žena může milovat Boha lépe a víc než učený teolog.”
Narodil se kolem roku 1218 v Bagnoreggiu u Viterba v Itálii. Při sv. křtu dostal jméno po otci lékaři Jan Fidanza. Malý Jan ve čtyřech letech těžce onemocněl a matka Marie se pro beznaděj lékařů obrátila s prosbou o pomoc ke sv. Františku z Assisi. Příslibila, že ho bude vychovávat pro život v jeho řádu. Má se za to, že Jan se dostal do styku s františkánským řádem už při získávání základního vzdělání v blízkém klášteře. Ve studiu projevoval nadání i zájem ve vzdělání pokračovat. Léta 1236 až 1242 strávil na studiích v Paříži, kde navštěvoval sorbonnskou universitu.
Pravděpodobně v roce 1243 vstoupil do františkánského řádu, který měl tehdy významné bratry i v Paříži. Patřil k nim Alexandr Halský, který Bonaventuru učil teologii. Podle práce Fr. Ekerta vstoupil do řádu o tři roky dříve a dle některých jako velmi mladý.
Jméno Bonaventura mohl dostat při vstupu do řádu, druhou možnost uvádí legenda v souvislosti s jeho těžkým onemocněním v dětství. František, když uslyšel o jeho uzdravení prý zvolal: “Buona ventura!” (v překladu šťastná událost nebo budoucí blaho).
U Bonaventury rozvíjení rozumových schopností šlo jakoby ruku v ruce s duchovním poznáváním Boží lásky. Všichni kolem něj prý znali jeho velkou lásku k ukřižovanému Kristu, o jehož utrpení denně rozjímal. Často ho v pohnutém stavu viděli před křížem nebo adorovat před Spasitelem v eucharistii, kde se dostával až do mystických výšek. K čemu to všechno? Někdo by nad tím poznamenal, že transcendenční hloubání odvádí od vědy. Bonaventura však poznal moudrost tím, že rozum i srdce, vědu i zbožnost uváděl v dokonalý soulad. Když se ho později jako doktora a obdivuhodného spisovatele zeptal Tomáš Akvinský, ze kterých knih čerpá své hluboké myšlenky, ukázal na kříž a odpověděl: “To je moje knihovna, v níž jsem se naučil všemu, co umím.”
Od roku 1248 získával Bonaventura různé akademické tituly z biblických věd, sentencií i teologie, z níž v r.1253 udělal doktorát. Dál pak působil jako profesor teologie a prefekt františkánského teologického učiliště.
Na generální kapitule 2.2. 1257, které se Bonaventura přímo nezúčastnil, byl zvolen generálním představeným řádu, protože byl považován za nejschopnějšího. Jednalo se o poněkud kritické období, v němž se osvědčil jako moudrý zákonodárce, otec a učitel, který dovedl usměrňovat vnitřní disciplínu. Řád vedl po 17 let. V okružních listech upozorňoval na chyby a předkládal směrnice k jejich odstranění. Odrážel také útoky vedené na řád zvenčí, které ze strany civilního kléru měly původ v žárlivosti na privilegia i úspěchy žebravých řádů, obzvláště na půdě university. Napsal proto několik spisů k obraně jejich ideálů i činnosti. K neznámějšímu patří Obrana chudých (Apologie pauperum).
Zřejmě do doby než byl papežem pověřován řadou důležitých funkcí v církvi, sepsal v latině 9 velkých svazků spisů. Za zvláštní pozornost stojí jeho kniha opakovaně vydaná v češtině nakladatelstvím Krystal s názvem: Putování mysli do Boha (“Intinerarium mentis in Deum”). Tam zdůrazňuje: “Když se tážeš, jak se děje toto nejvyšší poznání Boha, pak se nedotazuj učenosti, ale všímej si milosti; ne rozum, nýbrž srdce!”
Jinde na otázku cesty ke spáse prostých lidí odpověděl: “Prostá, zbožná a nevzdělaná stará žena může milovat Boha lépe a víc než učený teolog.”Také zdůrazňoval: “Dokonalost života nezáleží ve velké učenosti, ani v rozjímavé modlitbě, ani ve vznešených výkonech v oblasti duchovního povolání, ale ve svědomitém plnění každodenních povinností a ve vykonávání obyčejných věcí nevšedním, dokonalým způsobem.”
V květnu 1273 byl Bonaventura papežem Řehořem X. jmenován albánským biskupem v Římě a kardinálem římské kurie. V tomto úřadu pokračoval v zahraničních cestách, které také konal jako generální představený řádu se sídlem v Paříži. Cestoval do Španělska, Německa, Holandska, Anglie a Francie. Tam do Lyonu přišel v listopadu 1273 společně s papežem a vedl přípravné práce významného koncilu, na němž se mimo jiné jednalo i o sjednocení řeckého pravoslaví s římskou církví. Zcela zahlcen prací, týkající se sněmu, který začal 7.5. 1274, se při současné generální řádové kapitule v Lyonu zřekl své funkce představeného. Na sněmu se dosáhlo sjednocení, které pro pozdější politické vlivy nezůstalo trvalým. (Byzantský císař chtěl od Západu účinnou pomoc proti Turkům a když mu tato nestačila, přerušil svazky.) Bonaventurovo objasnění sporných otázek se ale stalo základem i pro všechna další jednání o sjednocení.
Po vyčerpávajícím zasedání 6.7. se projevila Bonaventurova dokonalá vyčerpanost, jíž nemohla odpomoci tehdejší lékařská věda. Ulehl a devátý den poté, v neděli ráno skonal. Za účasti papeže a koncilového shromáždění byl pohřben v lyonském kostele sv. Františka. K jeho oficiálnímu svatořečení došlo až papežem Sixtem IV. 14.4.1482 a v roce 1588 byl papežem Sixtem V. vyhlášen za církevního učitele.
